Příběh s mým zamyšlním nakonec 

 

 

Poutník šel nevlídnou krajinou už dlouho a nesl těžké břemeno. Bylo mu občas horko, občas zima.Nohy ho bolely a nikdy nevěděl jistě, kam vlastně jde a jestli drží správný směr. Jednou e svému úžasu spatřil blyštivé koleje v písku a než se nadál, přisvištěl k němu útuln výletní vlak.
,,Hej pane, nechcete si zkrátit cestu?" halekal z okna uniformovaný chlapík a vesele mu mával čepicí.
,,A kam to vede?"ptal se poutník.
,,Teď stavíme ve stanici NA TO NESEJDE!"
Bylo to zvláštní jméno, poutník takovou stanici neznal, ale slunko právě do úpalu žhnulo a on si řekl: Snad na tom opravdu nesejde,alespoˇm si na malou chviličku sednu. Nastoupil do vlaku a ten se rozjel jako blesk. Hledal peníze na jízdenku, ale průvodčí na chodbičce hlásil:,,Další zastávk: ZAPLATÍTE POZDĚJI."
Poutník zastrčil peníze zpátky a spokojeně klimbal. Jen tak na půl ucha slyšel, jak někdo vyvolává jména stanic.Bylo jedno divnější než druhé,ale jemu se všechna líbila.JE TO JEICH PROBLÉM! jmenovala se nejbližší z nich a pak přišly: DĚLÁ TO KAŽDÝ,NAVEDLI MĚ TAMTI, KDYBYCH TO NEBYL JÁ BUDE TO NĚKDO HORŠÍ, ÚČEL SVĚTÍ PROSTŘEDKY.
Potom ukolébán jízdou tvrdě usnul. Náhle mu někdo zatřásl ramenem.
,,Konečná stanice PEKLO . Vystupte si pane!"
,,Ale sem jsem přece vůbec nechtěl!" vylekal se napůl probuzený poutník. ,,Kdy jede nejbližší spoj zpátky?"
Průvodčí srdečně rozhodil ruce: ,,Ach milý pane, nejspíš jste minulou zastávku zaspal. Jmenovala se ZPÁTKY CESTA NEVEDE.
(Jiskra ve sněhu)

I my jsme takovým poutníkem ve svém životě,který občas nasedne do špatného vlaku a je jen na nás zda stihneme vystoupit z vlaku včas a chytit správný spoj s konečnou stanicí NEBE nebo zda zaspíme a probudíme se v PEKLE. Nikdy však na té cestě nejsme sami.Až do samého konce cesty ať už do nebe či pekla, je s námi Bůh. On nás nikdy neopustí ať už se rozhodneme pro jakoukoliv cestu. Nemějme strach jej poprosit o pomoc