Vždycky jsem si o sobě myslela, že v jistých situacích umím býti trpělivá, ale zdání klame.

Praktika v Domově sv.Mikuláše v Ludgeřovicích mě přesvědčily,jak moc umím být netrpělivá. Staří lidé si velmi rádi vymýšlí a pokuď není hned po jejich, tak vám to umějí dát i pocítit. Co na tom, že jich tam je hodně a sestřiček málo. Oni to prostě potřebují a vymyslete si to nějak. Někdy mě opravdu štve, že nemám více pravomocí k úkonům a jsem spíše poskok, ale někdy jsem i za to ráda, protože bych se asi brzo nehýbala.

Občas si říkám, že mě tato praxe připravuje na rodinu, donutit spolknutí tablety chce mít svatou trpělivost, a pokuď ji nemáte, musíte léky rozdrtit v hmoždíři a šikovně je zasypat aby jídlo nebylo hořké. Trpělivost je potřeba i při podávání stravy, dítě třeba můžete lechce plesknout, ale starého člověka? Jedině zatnout zuby, pokárat a krmit dál.

Ať či tak, jsem ráda, že mi tato praxe vyšla a že mohu být druhým nějak nápomocná, ať už prací, nebo zpěvem či čtením (kterému se vyhýbám jak jen to jde) na mši.

V domově ani nelze míti špatnou náladu, neboť se vždy najde někdo, kdo vám ji zvedne, ať už to je úsměv od člověka, kterému pomůžete, nebo opětovaný úsměv, či celková přátelská atmosféra.

Ještě jedno plus má tato praxe, člověk si více osloví hledat v druhém Pána a opakovat si, cokoliv jste udělali pro jednoho z mých milovaných, pro mě jste učinily. Až když si to člověk pořádně uvědomí, může se na tyto potřebné opravdu koukat a pomáhat s láskou.